Strieborná minca Dvouzlatník Kutnohorský Chrám sv. Barbory 1887

Raritní stříbrná pamětní mince
Dvouzlatník kutnohorský z roku 1887
"Na obnovu dolování stříbra v Kutné Hoře"

Rub opis:
ECCL.S.BARBARAE PATRONAE FODIN.KVTTENBERGENSIVN
(Chrám sv. Barbory, ochránkyně kutnohorských dolů)
DVO/FLOR-ARG.PVRI (Dva zlaté čistého stříbra)
Opis na hraně:

PRIMIAE FODIN.KVTTENB.AB. AERATIO ITERVM SVSCEPTARVM
(První výtěžek z dolování v kutnohorských dolech, podniknuté znovu státem)

Dvouzlatník kutnohorský

Byl ražen jako výtěžková stříbrná mince v roce 1887. Je ražen z prvního stříbra vytěženého státem z převzatých dolů v Kutné Hoře.

Mince byla ražena v mincovně Vídeň v množství 300 ks. O minci byl již ve své době obrovský zájem. Proto bylo rozhodnuto o zvýšení nakladu o 200 mincí. Přesto bylo obtížné již ve své době minci získat a i dnes je vysněnou mincí mnoha sběratelů.

Těžba stříbra v Kutné Hoře

K objevení stříbra často docházelo náhodou. Při orání, pod vyvráceným stromem nebo v průrvě skály po úderu blesku. V Kutné Hoře sice věří, že bylo objeveno zázrakem, ale pravděpodobnější je, že místní ložiska už zdaleka vycítili cisterciáčtí mniši, kteří tu v roce 1142 založili klášter. V umění nalézání rudných ložisek se vyznali jako málokdo. Uměli číst z náznaků. Z druhů rostlin a stromů nebo ho poznali podle ojínění, které nad ložiskem rudy vždy nápadně chybí. Kousky stříbra mohli nacházet i v místní říčce Vrchlici. Stačilo, když se jim potom podařilo určit místo, odkud voda se stříbrem vyvěrala a naleziště bylo téměř jisté. Při ohledání místa se využívalo i proutkařů, ale už ve středověku vzbuzovalo proutkaření pochybnosti. Ať už ale místní stříbro objevil kdokoli, určitě mocně zvolal „ARGENTUM ! STŘÍBRO ! Zde kopejte !“, a šel se oddat modlitbám či pivu.

Na místo nálezu pak povolali měřiče, nebo-li maršejdníka. Ten určil místo, kde byla žíla nejmocnější nebo kde se žíly křížily. Nakázal, kde má stát hornický rumpál, vytyčil místa pro kopání šachet a štol, směr kudy mají být vedeny, a horníci se pustili do díla. Ke kopání užívali jenom dva nástroje - mlátek a želízko, kterými vytrvale jimi bušili do skály dokud nezaslechli vytoužený zvuk kovu nebo dokud si je neodnesla smrt. Prokopání některých štol totiž mohlo trvat i několik generací. K uryhlení práce používali havíři techniku ,které se říkalo sázení ohně. To se na konec štoly nanosilo dříví, pomazalo blátem a zapálilo. Skála pak byla křehčí a snadněji se rozbíjela. Některé šachty byly až 600 m pod úrovní země a kdyby tenkrát existovala Guinessova kniha rekordů měli by v ní kutnohorští havíři určitě zápis.

Chrám sv. Barbory

Stavba započala roku 1388 a jejím prvním architektem byl pravděpodobně Jan Parléř. Chrám rostl v prvních letech jako z vody nebo lépe z pískovce, který se těžil v nedalekých lomech. Ten obsahuje velké množství lastur, které v něm při bližším prozkoumání můžete pozorovat a pochází z dob, kdy se na tomhle místě proháněly ryby. Už čtyři roky po započetí stavby bylo vysvěceno 15 oltářů a ke každému ustanoven zvláštní kněz. Do husitských válek se stavba vyšplhala skoro do poloviny dnešní výšky, ale na té zůstala až do roku 1547, kdy bylo zaklenuto střední trojlodí. Nutno říct, že do té doby dovnitř pršelo, což lidem ani chrámu nesvědčí. Kutné Hoře také docházelo stříbro a milí Horníci se proto rozhodli, že stavbu předčasně ukončí. V původním projektu měl být chrám minimálně dvakrát delší a tahle asymetrie působí uvnitř legračně. Zvlášť, když člověk ví, jak jsou Horníci na Barboru pyšní.

Další úpravy chrámu pokračovaly až do roku 1905, což znamená, že Barbora čekala na své dokončení víc než 500 let. Po celou dobu se v ní ale k bohoslužbám scházeli obyvatelé města a modlili se ke své patronce. Modlili se k ní i dole pod zemí, zvlášť při závalech. Uměla horníky vysekat z dokonale beznadějných situací. Zkazek o její pomoci se v Hoře tradovalo stovky. Otevírala jim tvrdou skálu, svítila ve tmě nebo ukazovala cestu. Mít nahoře chrám bylo jako zajistit si dole ochranu nebo v ní aspoň doufat.