Pětidukát ČR Baroko 2008 Proof

Pětidukát ČR 2008 Baroko

Zlatá pamětní medaile - Pětidukát České republiky, věnovaná baroku, byla vydaná Českou mincovnou v roce 2008 v sérii Dukátová řada ČR - Umělecké slohy. Medaile je ražena o váze 1/2 unce (15.56 g) v ryzosti 999,9 nejčistšího zlata ve špičkové kvalitě proof. Tyto zlaté medaile se objevují jen zřídka a proto jsou velmi vyhledávané sběrateli a investory. Medaile je dodávaná v červené plastové krabičce spolu s certifikátem věrohodnosti v limitovaném nákladu pouze 200 kusů!

Baroko

Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca - perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.

Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii, velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. manýrismu.

Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“. Jasné vytýčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.

Raně barokní architekturu reprezentují Giacomo della Porta, Vignola a Carlo Maderno. Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvara, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lucas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalším významným architektem působícím v Českých zemích je Jan Blažej Santini. Trojici v Čechách působících architektů lze pak doplnit ještě o Giovanniho Battistu Alliprandiho, který byl nepochybně schopnějším architektem, než donedávna neprávem zdůrazňovaný František Maxmilián Kaňka.

Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou především tito pánové: Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo, Pietro Da Cortona, Andrea Pozzo. Z autorů působících v českých zemích lze jmenovat především Karla Škrétu pro raný barok, Petra Brandla a Václava Vavřince Reinera pro barok vrcholný až pozdní (Reiner).

Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak Ferdinand Maxmilián Brokoff, který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem.

Za nejvýznamnějšího skladatele barokní hudby bývá považován Johann Sebastian Bach, jehož smrt (1750) se kryje s datem, jež bývá někdy považováno za konec barokní éry. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ Antonia Vivaldiho, tvůrce mnoha barokních oratorií Georga Friedricha Händela nebo Claudia Monteverdiho. Z českých tvůrců se rozhodně sluší zmínit Adama Michnu z Otradovic, Bohuslava Matěje Černohorského a především nejvýznamnějšího z nich: Jana Dismase Zelenku.